Černý scénář pro Evropu?

3. září 2015

Jak bude vypadat budoucnost, dokázali jsme se poučit? Nebo je třeba znovu opakovat už zažité rovnice se známým výsledkem? Marian Kechlibar to nastínil a zformuloval, jsem rád, že mi tak ušetřil práci.

„Čeho se bojíš?“ zeptal se mě. „Vždyť je jich jenom milion. EU má 400 milionů obyvatel, tady se milion lidí ztratí jako nic. I v Čechách je spousta prázdných okresů po Němcích, i tady by se ztratili.“
Bylo to na Facebooku. Médium, které svojí podstatou není vhodné k hlubokým diskusím. Než jsem stihl zformulovat odpověď, byl můj oponent offline. S dobrým pocitem, že zvítězil.
Kdepak zvítězil, příteli. Tady máš odpověď. Toto je, čeho se bojím.

Představme si, že je léto 2016 nebo 2017. Z Libye dorazilo na člunech dalších 1-1,5 milionu Afričanů. Přeháním? Kdepak, jenom za rok 2015 jich bude aspoň 500 000 (moje pozn.: už nyní jich dorazilo milion za rok 2015 z toho Německo předevčírem hlásilo 400 000 uprchlíků v tomto roce, přitom konec roku ještě nenadešel) a trend se zrychluje. Italské námořnictvo vozí celé čluny přímo k břehům, rovnou od břehů Libye, takže riziko je nízké a motivace velká. Ano, klidně může dorazit 1-1,5 milionu Eritrejců, Somálců a Ghaňanů každý rok. Zatím se daří vracet několik procent z nich. Nemají doklady, bříška prstů si opálili a rodné státy se k nim nehlásí; možná, že africké vlády jsou dokonce rády, že se jich zbavily.

Jsou tedy na vysněné pevnině, ale zjišťují, že nedostanou žádné domy ani auta. Že maximum, co jim starý kontinent může nabídnout, je matrace v azylovém ubytování, kde připadá patnáct lidí na jednu ložnici. Zaplatili 5000 eur na osobu za to, aby se stali součástí místní spodiny. A vidí, že jiní lidi mají ta svoje auta a domy, že po ulicích opravdu chodí blondýny v minisukních, ale na nic z toho si nemohou „sáhnout“. Auta a domy mají zámky a blondýny se od nich drží stranou, jako kdyby byli nakažení. (Někteří ostatně jsou, neboť v rozvojovém světě je HIV, TBC i žloutenka typu C běžným jevem.)

Jednoho krásného dne se někde něco stane. Dopravní policajt vezme migranta obuškem přes hlavu, nebo kdovíco. Dejme tomu v Calais nebo v Nice, pěkných, dříve francouzských městech, kde žije i početná imigrantská vrstva z dřívějších let a cca 20 či 30 tisíc těch čerstvě příchozích. Kteří vegetují tak porůznu ve stanech a pod mosty.

Prásk! Veškerá frustrace posledních měsíců vyvře v násilnostech. Nechcete nám dát domy a auta? Vezmeme si je sami! (O sexu ani nemluvě.) Svalnatí dvacetiletí mladíci jsou ideální dav pro pouliční kravál. A tak se rabuje, zapaluje, hážou se kameny. Za běžných podmínek by to policie zvládla, ale podmínky nejsou běžné. Proti třiceti tisícům akčních mladých mužů se policisté stáhnou na služebny, protože jsou přečísleni v poměru 20 ku jedné. Na ulicích zavládne totální anarchie. Ze začátku se „jenom“ krade a znásilňuje, pak se začne i zabíjet.

(Připadá vám takový scénář nemožný? Jen ve městě Los Angeles se něco podobného stalo dvakrát: Watts Riots v roce 1965 a Rodney King Riots v roce 1992. V jednom případě bylo 34 mrtvých, v druhém 53, a pokaždé to trvalo týden. Takže zvládnou-li něco takového usedlí Afroameričané v Kalifornii, zvládnou to jistě i Afričané v Nice, bude-li se jim chtít.)

Jenže západní Evropa roku 2016 má něco, co Los Angeles nemělo: početnou komunitu muslimských radikálů. Každé větší francouzské město se může pochlubit aspoň jednou problémovou mešitou, mnohdy i dvěma či třemi.

Místní náboženští fanatici vycítí příležitost, jak se v chaosu zbavit francouzské vlády jednou provždy. Je jich o dost méně než řádících migrantů, ale jsou organizovanější a cílevědomější. Nežene je emocionální frustrace, ale oddanost svému bohu, a možná mají pro danou situaci už nějaké plány. Pár z nich se vrátilo ze Sýrie, leč francouzská policie jim nic nedokázala, takže zůstali na svobodě. Nyní mají možnost ukázat v praxi, co se tam naučili. Vzniknou komanda smrti, která začnou systematicky pročesávat domy „nevěřících“, vytahovat z nich schovávající se lidi a uřezávat jim hlavy. Nejlépe před kamerou. První zárodek Islámského státu na evropské půdě vešel v realitu. Chaotické náhodné násilí dostalo brutální a racionální podtón, stal se z něj džihád.

Poté, co si místní Francouzi uvědomí, že mají co do činění s malou vyhlazovací válkou, začne hromadný útěk z postiženého města do okolních vesnic. Neuplynulo ještě moc času od vypuknutí nepokojů, třeba jen 24 hodin; vládní činitelé v Paříži se pořád ještě nedohodli, co s tím budou dělat. Francouzští uprchlíci jsou zatím odkázáni sami na sebe. Někteří jen utíkají, ale jiní sáhnou po zbraních a brání svoje čtvrti nebo ty vesničky, do kterých utekli, před trestnými výpravami z centra města.

Z různých úkrytů se vynoří lovecké i vojenské pušky, některé snad ještě po partyzánech z druhé světové války. Možná, že se potichu otevře nějaký ten vojenský sklad na okraji města a zájemci si rozeberou, co v něm najdou - lepší, než aby padl do rukou mohamedánů, řekne si hlídka a pustí svoje spoluobčany dovnitř... I v té nejpohodlnější a nejrozmazlenější populaci je dost lidí, kteří zdědili geny válečníků. V případě smrtelného ohrožení se to rychle projeví. (Ironií osudu by bylo, kdyby jeden z nich byl Korsikán a jmenoval se třeba Buonaparte. Korsika je od Nice jen pár hodin plavby.)

Město Nice už nepřipomíná Los Angeles, ale spíše Sarajevo nebo Bejrút v časech občanské války. Na kopcích a v křovinách se skrývají ostřelovači obou stran. Řádící Afričani se mezitím už vyřádili, část z nich zrekrutoval novopečený Islámský stát, zbytek představuje něco jako komparz pro hlavní dějství. Je možné, že už byli novými pány města vyselektováni a s křesťany byl udělán krátký proces, po vzoru libyjského a syrského ISIS.

Po několika dnech konečně dorazí francouzská armáda. Je konfrontována s džihádisty, kteří se na tuto situaci léta připravovali, a přinucena vybojovat brutální urbánní gerilovou válku, podobně jako dříve Rusové v Grozném nebo Američané ve Fallúdži.

Alláhovi bojovníci samozřejmě neuznávají nějaké ženevské konvence o tom, jak zacházet se zajatci. Poté, co Francouzi několikrát narazí na usekané hlavy svých spolubojovníků, zdivočí i oni a přestanou brát zajatce. Žádný důstojník nedokáže zadržet ozbrojené muže, kteří se v srdci rozhodli nejen bojovat, ale co nejbolestivěji pomstít svému protivníkovi. A teroristé v černém se opravdu snaží o to, aby tu nenávist vyvolali! Dějiny se opakují: v rámci alžírské války v letech 1954-62 se totiž také Francouzi uchýlili ke všemu, co je normálně zakázáno: k terorismu, hromadným vraždám, mučení.

V ostatních problémových mešitách Francie mezitím kážou radikální imámové: „Nevěřící Francouzi zabíjejí muslimy! Je vaší povinností jít do boje!“ Mnozí je poslechnou. Padají první výstřely a explodují první bomby – v Toulouse, v Lyonu, v Marseille, v Paříži, ve třiceti dalších městech. Nepokoje se šíří do zahraničí. Němečtí a angličtí islamisté odcházejí bojovat do Francie podobně, jako dříve chodili do Sýrie. Mají to blíže a jejich vlastní státy se obávají tento proud zastavit.

Francouzská armáda mezitím zjišťuje, že nemá dostatek pozemních sil na to, aby řešila všechna problémová města naráz. Soustředí se na pár nejdůležitějších. Na ta ostatní může poslat letectvo, které sice džihádisty nevypudí, ale aspoň jim trochu zatopí. Celé čtvrti se pod bombardováním obracejí v trosky, asi jako kurdské město Kobani roku 2014. To vyžene na cesty dalších pár milionů uprchlíků, jak Francouzů, tak Arabů a černochů. Navzájem si nedůvěřují a možná se mezi sebou i vraždí, těmi prostředky, jaké mají zrovna k dispozici, což je cokoliv od nože z IKEA až po propašovaný kalašnikov.

Bruselská rada moudrých něco plácá o nutnosti příměří, francouzská vláda něco plácá o nutnosti příměří, ale reálná moc se čím dál více stěhuje do hlavního štábu armády. Generálové možná nechají zvoleného prezidenta sedět v Elysejském paláci, ale veškerá iniciativa přešla na ně. Důstojníci vědí, že obyvatelstvo, vyděšené k smrti řáděním radikálů, je podporuje a čeká od nich ochranu. Zato civilní politici se během pár týdnů proměnili ve směšné figurky v dobře šitých oblecích. V čele krvácející Francie teď stojí nějaký nový de Gaulle. Nebo nový Franco. Nebo nový Pinochet. Před měsícem jeho jméno ještě nikdo neznal, ale dnes je to on, komu volají z Washingtonu, z Moskvy nebo z Pekingu, když chtějí jednat o krizi nebo když chtějí nabídnout výhodnou dodávku zbraní.

Naštěstí se nikdy nic takového nemůže stát. Pokud věříme současným politikům, tak určitě a zcela jistě nic takového nemůže nastat. Současná Evropa bez problémů vstřebá zástupy běženců a všude bude vládnout humanita, harmonie, lidská práva, pestrá různorodost a vzájemná tolerance, podobně jako už zavládly v migrantských čtvrtích v Marseille či Malmö.

Věříme?

Marian Kechlibar